Scéna.cz 

William Shakespeare: OTHELLO - benátský mouřenín

Činohra Národního divadla Praha uvádí od 18. prosince 2014 inscenaci Williama Shakespeara - OTHELLO - benátský mouřenín.
Poprvé se benátský mouřenín na jevišti Národního divadla objevil v roce 1887, a to v překladu Jakuba Malého a režii Josefa Šmahy a Edmunda Chvalovského. Inscenace se uváděla 22krát. V roce 1908 Jaroslav Kvapil připravil verzi Josefa Václava Sládka – uváděno 26krát. Následoval rok 1940 – překlad Bohumila Štěpánka nastudoval Jan Bor (20 repríz).
Překladovou verzi E. A. Saudka uvedl v roce 1951 režisér Jan Škoda. Inscenace se dočkala 80 repríz. Poté v roce 1972 nastudoval Hodkův překlad režisér Václav Hudeček (73 uvedení). V paměti mnoha z nás je ještě Othello Borise Rösnera, kterého do titulní role roku 1998 obsadil Ivan Rajmont (překlad Martina Hilského a 54 uvedení). Mimochodem kromě činohry se dostal Shakespearův hrdina na scénu v ND také v baletní verzi (balet Jana Hanuše, 1959 a 1968 a Vàmosova choreografie na Janáčkovu hudbu, 2010), osm nastudování Verdiho opery Otello a jednou Fibichův opus Othello v koncertním nastudování (1896). V sedmé inscenaci zazní slova Jiřího Joska.

„Nejslavnější ze všech dramatiků stačil zpodobnit ve svém díle snad všechny lidské vášně a lidské slabosti. Othello je jednou z jeho her nejproslulejších. Příběh statečného maurského vojevůdce, který podlehl „zelenooké stvůře“ žárlivosti, je natolik sugestivní a přesvědčivý, že je ctěn nejen jako umělecké dílo, ale je zmiňován i v odborné psychologické literatuře.
Shakespeare ovšem nezkoumá ve svých hrách pouze dispozici, vlastnost, posedlost jedné osoby – ostatně nemůžeme si být jisti, zda ještě hlouběji propadlým do pekla žárlivosti není Jago. Shakespeare ve svých tragediích staví úplný svět, v kterém nezvladatelné vášně propukají. Benátky jsou ve válečném stavu, nejvyšší hodnost v armádě má muž odlišné pleti, kdekdo chce udělat kariéru… Tak začíná tragédie, ve které i ten nejstatečnější ztratí svou integritu,“ říká režisér inscenace Daniel Špinar a dodává: „Dokud jsem se nezačal touto hrou důkladněji zabývat, nikdy jsem si neuvědomil, jak to má český režisér s obsazováním postavy Othella vlastně těžké.
Ve Velké Británii je například železnou inscenační tradicí, že se part Othella obsadí skutečným černochem. Jak úžasně prosté a jednoduché! Je to nejčistší a nejsrozumitelnější řešení a všechny podprahové skutečnosti dramatu fungují bez dalšího sáhodlouhého vysvětlování.
Černoch prostě vypadá jinak, než všichni ostatní, to se nedá přehlédnout, a pak je svým naturelem oproti bělochům především mnohem živočišnější, zemitější, hlučnější, pudovější, energičtější. A především má větší erotický „spodek”! Tím způsobuje v okolí nenávist a žárlivost. Ale sežeňte v Čechách herce černé kůže, který bez mrknutí oka vysolí Shakespearův blankvers na jevišti Stavovského divadla v perfektní češtině.
Železnou inscenační tradicí u nás je tzv. „černá tělka”. Český divák na tuto konvenci přistoupí vždy poměrně snadno, a pak se už z hlediště spokojeně dívá na bělocha, usilovně předstírajícího, že je černoch. A občas se mu ta černá tělka dokonce v záplavě hercova potu nerozmaže po dekoracích či ostatních hercích. Ti, kdo mě znají, moc dobře vědí, že toto řešení je pro mne ještě méně pravděpodobné, než sehnat v českých podmínkách černého herce.“

Překlad Jiří Josek; režie Daniel Špinar; scéna Lucia Škandíková; kostýmy Iva Němcová; dramaturgie Daria Ullrichová; světelný design: Martin Špetlík.
Osoby a obsazení: Benátský dóže (Jiří Štěpnička); Brabanzio, benátský senátor, Desdemonin otec (Alois Švehlík); Lodovico, Brabanciův příbuzný (Vladislav Beneš); Othello, velitel benátského vojska (Karel Dobrý); Cassio, Othellův náměstek (Igor Orozovič); Jago, Othellův pobočník (David Prachař); Roderigo, benátský šlechtic (Patrik Děrgel j. h.); Montano, kyperský šlechtic (Jan Jankovský j. h.); Šašek, v Othellových službách (Jana Boušková); Desdemona, Othellova žena (Magdaléna Borová); Emilie, Jagova žena (Lucie Žáčková); Bianca, Cassiova milenka (Jana Pidrmanová)