Scéna.cz 

Filmová lázeň – unikátní dokument

Historie padesáti ročníků Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, který se poprvé konal v roce 1946, své padesátiny však díky zvratům a dramatickým událostem 20. století slaví až o 19 let později v červenci roku 2015. Dějiny festivalu mapuje režisér Miroslav Janek ve spolupráci s dlouholetou programovou ředitelkou Evou Zaoralovou, která rozmlouvá s některými pamětníky dávných ročníků. Dosud neviděné dobové archivy, perličky z neznámé minulosti, rozhovory o filmech, hostech a zákulisí představují v různých obdobích zcela jiné tváře festivalu. Jak se postupně vyvíjel jeden z dnes významných áčkových festivalů, jehož velký kus historie se odehrával v zajetí politických manipulací a pokryteckých hesel? Karlovarský festival, jak ho dnešní filmoví fanoušci neznají.

Režiséra Miroslava Janka jsme se zeptali: Je pro vás důležitá i atmosféra festivalů, nebo se soustředíte jen na to, vidět zajímavé filmy? A s jakým svým filmem jste objel nejvíce festivalů?
Pro mě byla vždycky důležitá atmosféra a především možnost setkávání a kamarádšoftu. A když se k tomu přidá silný filmový zážitek, tím líp. Upřímně řečeno, já nejsem vášnivým návštěvníkem festivalů. Pokaždé, když první noc uléhám do postele a pročítám katalog a program, jsem z toho množství možností tak zmaten, že si většinou nedovedu nic vybrat. Proto pořád chodím a ptám se ostatních, na co by se mělo jít. Ideální model festivalu tak, jak bych si ho představoval já, byl první a druhý ročník Jihlavy. Promítalo se pouze v jednom sále s dlouhými diskuzemi po filmech, takže to bylo přehledné a divák si nemusel lámat hlavu s výběrem. Diskuze pak často pokračovaly spontánně v přilehlých hospodách či hotelových barech. Vzpomínám si, že v neděli po zakončení festivalu se prakticky všichni zúčastnění režiséři sešli v Matu na oslavě Špátových pětašedesátin a všichni jsme byli omámeni úžasnou intenzivní atmosférou toho tehdy benjamínka mezi festivaly.
Nejvíc festivalů jsem navštívil s filmem Nespatřené o nevidomých dětech, které fotografují. Čili to je asi můj nejlepší film. Přestože je z roku 1997, letos jsem už měl shodou okolností tři žádosti o zapůjčení kopie – na festival dokumentárních filmů v Sao Paulu, kde Nespatřené tehdy vyhrálo hlavní cenu, na festival v Montrealu, kde se tehdy také promítalo, a cinematéka Facets z Chicaga to letos chce vydat na DVD. A teď přichází důležitý moment! Tento film byl poprvé uveden v soutěži v Karlových Varech a vyhrál ex-equo hlavní cenu! A odtud putoval na další a další festivaly po světě. Takže jsem na vlastní kůži zažil, že MFF KV je vynikajícím odrazovým můstkem pro české filmy.

Oceňovaný režisér Miroslav Janek divákovi natočil unikátní dokument o historii padesáti ročníků Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Dějiny festivalu zmapoval ve spolupráci s dlouholetou programovou ředitelkou Evou Zaoralovou. Premiéra filmu proběhne na zahájení jubilejního padesátého festivalu na Mlýnské kolonádě v Karlových Varech. Festival film uvede i v sekci Návraty k pramenům. Jankův film nabízí dosud neznámé dobové archivy, rozhovory s pamětníky dávných ročníků, zajímavé postřehy ze zákulisí festivalu nebo třeba Miroslava Horníčka v tehdejších Momentech filmového festivalu, především však minulost festivalu, jejíž velká část se odehrávala v zajetí politických manipulací.

Miroslav Janek musel započít svou práci na sedmdesátiminutovém filmu o padesáti ročnících festivalu zmapováním archivů a detailními rešeršemi. Vrátil se až do roku 1946, kdy se festival konal poprvé, přestože své padesátiny díky zvratům a dramatickým událostem 20. století neoslavil po 50 letech, ale až o celých 19 let později. Během půlročního pátrání byl nejhlubší studnou pro režiséra archiv Krátkého filmu, z Filmových týdeníků čerpal reportáže charakterizující kolorit doby, nejbohatším zdrojem se pro něj pak staly Momenty filmového festivalu moderované Miroslavem Horníčkem, které vznikaly v letech 1957–1968. Od 70. let posloužil archiv Československé a později České televize a vybrané materiály získal Janek samozřejmě i od současného vedení festivalu, které nastoupilo v roce 1994. Celým filmem prolínají i rozhovory s teoretiky, historiky a pamětníky, které po domluvě Evy Zaoralové a MiroslavaJanka vznikaly jak pro připravovanou výroční publikaci Zaoralové, tak pro tento dokument. Ve Filmové lázni tak kromě umělecké poradkyně Evy Zaoralové a prezidenta festivalu Jiřího Bartošky vystupuje filmový publicista pamatující zrod Československé nové vlny A. J. Liehm, bývalí šéfové Filmexportu a ředitelé festivalu Ladislav Kachtík (1958–1968) a Jiří Janoušek (1984–1990), Jaroslav Weigel, který působil třicet let jako grafik festivalových listů, nebo Wolfgang Háma, který byl od roku 1975 dvacet let ředitelem Grandhotelu Pupp, či bývalí ředitelé hotelu Thermal. Dokument nabídne i záběry nebo výpovědi zachycující např. slavné americké herce Tonyho Curtise nebo Henryho Fondu či Claudii Cardinalovou.

Filmová lázeň zprostředkovává záběry z prvního ročníku festivalu, kdy se filmy promítaly ještě v Mariánských lázních, po roce 1948 ukazuje zpolitizovaný festival, který se v 50. letech stal výkladní skříní sovětské kinematografie, nebo rok 1958, kdy se Moskva rozhoduje, že si každý druhý rok uspořádá festival kategorie A vlastní. Dokument zachycuje i určitá uvolnění spojená se vznikem Filmexportu nebo paradoxně „svobodnější“ ročník 1970, kdy v porotě zasedal Krzysztof Zanussi. „Překvapil mě fakt, že se na festivalu prakticky vůbec nehrály filmy tzv. Československé nové vlny, nebo to, že se díky A. M. Brousilovi promítaly filmy z exotických, tehdy takzvaně rozvojových zemí z Latinské Ameriky, Asie a Indie, což se mnohem později stalo standardem na všech filmových festivalech,“ říká režisér Miroslav Janek. Ten ve svém filmu mapuje i období od první třetiny osmdesátých let, kdy se promítaly zajímavé filmy mimo soutěž, nechá vzpomínat tehdejšího ředitele festivalu Janouška na speciální rok 1990 a připomene i polovinu 90. let, kdy se festival otevřel světu a tzv. batůžkářům, filmovým fanouškům zaplňujícím kinosály. Původně chtěl mít režisér ve filmu jako jedno z vedlejších témat i proměnu města Karlovy Vary, nakonec se ani toto do filmu nevešlo, přestože historka o původů Rusů ve Varech, kdy vyměnili Hotel Imperial za nejdříve nabízené Hitlerovy rafinérie v Litvínově, dokládá, že o zajímavosti z historie festivalu není v dokumentu nouze. „Vycházel jsem z předpokladu, že pro diváka je nejzajímavější to, co nezná. Ten předpoklad jsem opodstatnil svou vlastní zvědavostí. Historie zdá se býti obecně více fascinující než současnost, která bude více fascinující snad až v budoucnosti,“ dodává Janek.