Scéna.cz 

Máte komplex?

Agilní divadlo Valmet, jehož zakladateli jsou vystudovaný herec a nyní studující režisér Dan Špinar, dramaturgyně Lenka Chválová a herečka Jana Stryková, představilo po příjemné hříčce ze současnosti Zůstaň na lince, v divadle Kašpar nový projekt s uměleckými ambicemi. Sáhli po antice - Sofoklově Elektře. Pro novou inscenaci pořídili zcela nový překlad (A. Beková), zbavený patosu a květnatosti, která se dnes nenosí. Nová podoba je prý blíže originálu, který působí spíše strohými, chvílemi až surovými obrazy skutečnosti a vztahů mezi jednotlivými protagonisty.
Úvodní pasáže se odehrávají ve tmě (či téměř ve tmě) mimo jeviště – u jakéhosi oltáře, kde scénografie (Linda Jiříková) využívá přirozené struktury divadelního prostoru divadla Kašpar. Pak se děj přesunuje do pokoje v královském paláci, kde je držena bláznivá Elektra. Zde, v strohém prostoru nemocničního pokoje, nad nímž proskleným oknem nahoře, dohlížejí na pacientku doktorka a sestra (jinak též chór), se odehrává celý děj. Sem vstupují náhodní i nenáhodné návštěvníci.

Herecká koncepce projevu je laděna do několika různých variant. Vzhledem k tomu, že směle můžeme prohlásit, že se to celé odehrává (třeba?) v bláznici, je tu povolena expresivita a zároveň cosi ve stylu černé grotesky, s chvílemi až detektivně komiksovou stylizací (např. scéna, kdy Aigisthos přichází k lůžku se zakrytou postavou, aniž by tušil že tu najde zavražděnou královnu Klytaiméstru). To vše se odehrává před očima všech protagonistů, „skrytých“ za dveřmi. Zatímco Elektra je jakési svévolné, hysterické (či na hysterii si hrající) ne vždy sympatické děvčátko (za onemocnělou Janu Strykovou převzala roli Natálie Topinková), mstitel Orestés (Viktor Dvořák) působí spíše směšně a trapně, stejně jako jeho rétorský vychovatel (Rudolf Stärz). Na rozdíl od nich má Klytaiméstra Dany Syslové v sobě určitou sošnost antické hrdinky, stejně jako mají logiku její slova. Zdá se, jako by tahle hra byla spíše než o antické pomstě o tom, jak si vyrovnávají účty mladí se starými. Tak nějak, puzeni vlastní, příliš nezdůvodněnou posedlostí, která vyznívá chvílemi zbytečně (takže ani je samotné příliš neuspokojí, a na diváky působí spíše směšně). Zajímavým doplňkem, je pojetí chóru – jinak též personálem obsluhujícím Elektřin nemocniční pokoj, (Eva Lecchiová a Zuzana Onufráková). Právě v nich je to nezaujaté, a tedy asertivní porozumění pro věci, které se jich osobně netýkají, a spíše se zaměřují na konkrétní utrpení jedince. Jsou to právě ony, kdo mají pochopení pro Elektru, když už jí diváci zcela nechápou. V takovéto koncepci pochopitelně není příliš místa pro patos, spíše je tu postmoderní hravost s okraji rozostřenými do tragédie. Možná, že právě tohle je recept, jak přitáhnout mladé zpět k antice.