Scéna.cz 

Sedmdesátiny Stanislava Moši jako večer vděčnosti

Dne 12. února 2026 oslavil Stanislav Moša sedmdesáté narozeniny. Městské divadlo Brno mu věnovalo slavnostní koncert Happy Birthday, Mister M! – večer, v němž se nehrálo „jen“ na počest režiséra a ředitele, ale na počest člověka, který umí budovat divadlo jako živý organismus: z talentu, řádu, důvěry a přátelství. Tento text je záznamem jednoho večera – a zároveň portrétem dlouhodobé práce, kterou sleduji jako divák a redaktor od roku 1999.

Na podobných večerech je snadné sklouznout k okázalosti. Tady se to nestalo. Koncert Happy Birthday, Mister M! měl slavnostní rámec, ale jeho podstatou nebyla pompéznost. Byla to pohoda – vynikající výkony, přesnost, humor, a hlavně vědomí, že každý tón se rodí ze vztahu. Z jeviště šla čirá úcta, nikoli služebná, ale od srdce. Účinkující zpívali a hráli procítěně, protože tenhle večer byl osobní: pro Standu, který mnohým z nich v pravý čas něco dal – příležitost, roli, důvěru, oporu, vedení. U řady z nich od samých začátků.
Možná to byl nejpřesnější obraz Stanislava Moši: není to režisér, který by kolem sebe dělal vichřici. Když má přijít korekce, přijde tiše. Když má přijít síla, přijde z konstrukce – z přesně složeného celku. A když má přijít emoce, přijde z bezpečí, v němž se interpret může nadechnout.

Dramaturgie jako mapa Mošova otisku

Line-up koncertu byl sám o sobě výmluvný. Ne jako výčet hitů, ale jako mapa Mošova „vesmíru“ – světové tituly, české autorské linky, soudobé hudební divadlo, návraty k inscenacím, které se staly pamětí souboru i publika.
Zazněly písně ze Sweet Charity, Chaplin, West Side Story, Papežky, Les Misérables, Jesus Christ Superstar, Drahého Evana Hansena, Probuzení jara, Čarodějek z Eastwicku. A do toho autorské proudy Moša–Merta: Večernice, Píseň matky, a především Člověk je zámek se dvěma křídly z Bastarda.
Ale jeden moment večera vystoupil nad ostatní. Claude‑Michel Schönberg, Alain Boublil: Příští den (Les Misérables), překlad Zdeněk Borovec. Tato skladba – epilog první části Bídníků – je okamžikem, kdy se všechny postavy zastaví na prahu rozhodnutí. Každý stojí na jiné straně barikády, každý s jinou motivací, ale všichni vědí, že zítřek už nebude návratem ke včerejšku. Je to hudební koncentrát odvahy, strachu, víry, vzdoru i naděje. A právě v kontextu Standových sedmdesátin zazněla tato píseň téměř symbolicky.

„Příští den“ není jen ansámblové finále. Je to výzva. Je to otázka: co uděláš, až přijde čas? Budeš stát, nebo půjdeš? Ustoupíš, nebo poneseš odpovědnost?
V mnoha ohledech je to skladba, která vystihuje Mošovu profesní dráhu. V roce 1989 se také muselo rozhodnout. Převzít odpovědnost, nebo ne. Postavit nové divadlo, nebo čekat. Riskovat Hudební scénu, nebo zůstat u jistoty. Vrátit Bídníky po sedmnácti letech, nebo nechat paměť nerušenou.
„Příští den“ tak na koncertě nezněla jako retrospektiva. Zněla jako postoj. Jako potvrzení, že divadlo není muzeum minulých úspěchů, ale permanentní rozhodování o budoucnosti. A v tom je Mošův podpis čitelný.

Moša jako stratég: divadlo z talentů, generací a důvěry

Stanislav Moša je v divadelní branži opěvovaný i haněný – a obojí k silným osobnostem patří. Ale když ho člověk sleduje dlouhodobě, vystoupí jedno: strategické a vizionářské myšlení. V roce 1989 převzal vedení v době, kdy se všechno lámalo. A postupně vytvořil model, který dnes patří k nejstabilnějším fenoménům českého divadla: soubor, jenž umí držet řád, ale neztratí lidskost; soubor, v němž se prolínají generace; soubor, který se nebojí světových titulů – a zároveň vytváří prostor pro české a autorské věci.
Z „Mošových kadetů“ se postupně stali šéfové a osobnosti, které dál nesou odpovědnost: Petr Gazdík, Stano Slovák, Igor Ondříček… To není náhoda. To je dlouhodobá práce s lidmi – schopnost rozpoznat talent, podchytit ho, dát mu růstový prostor a zároveň držet standard.
V jednom rozhovoru k motivaci lidí v divadle řekl větu, která je pro něj typická: „Mám velkou radost z toho, že není všechno jenom o penězích.“ Není to fráze. Je to provozní realita. V jeho divadle nikdo nejede ve žlutém trikotu navždy. Jednou neseš vodu ty, jindy ji nese někdo tobě. Kolektivita není slogan, ale systém.

Řád, který chrání umění

Stanislav Moša není jen režisér. Dlouhodobě se snaží, aby kultura nebyla rukojmím improvizace a momentální politické nálady. V roli předsedy Asociace profesionálních divadel mluví otevřeně o podpoře kultury v České republice. Na otázku, jak ji hodnotí ve srovnání s Evropou, odpověděl bez příkras: „Je katastrofální.“
A když přijde řeč na každodenní realitu institucí, dodá: „Nejvíce nás obtěžuje stále větší a větší byrokracie.“ Nejde o stížnost. Jde o pojmenování systému, který bez jasných pravidel nemůže dlouhodobě fungovat. Kultura není luxusní doplněk. Je to veřejná služba. A veřejná služba potřebuje předvídatelnost, stabilitu a ochranu před politickými výkyvy.
Moša v tomhle směru patří k těm, kteří nemluví o ideálech, ale o konkrétním právním a institucionálním rámci. Možná právě proto má jeho divadlo tak silné publikum: nevzniká nahodile, ale z promyšlené konstrukce.

Tvůrce: „Hamlet je nebezpečné zboží“

Na otázku, kde se cítí nejlépe, odpovídá bez rozmýšlení: „Úplně nejlíp se cítím na zkoušce.“ A když mluví o Shakespearovi, přidá větu, která už zlidověla: „Hamlet je nebezpečné zboží.“ Nebezpečné – protože každý má pocit, že ví, jak má vypadat. Nebezpečné – protože snadno sklouzne k póze. Moša šel tehdy cestou konstrukce a vnitřního dialogu: dva Hamletové, duše a tělo, fyzická bytost a alter ego. Ne efekt pro efekt, ale způsob, jak dát divákovi zkušenost pochybnosti. To je jeho rukopis: kloubí složky – vizuální, hudební, hereckou – tak, aby se navzájem zvedaly. A aby divák nebyl unaven, ale vtáhnut.

Mošova práce posledních let ukazuje i jiný motiv: návrat po letech. Ne nostalgii, ale zkoušku, zda dílo promluví k dnešku bez berliček. V lednu 2026 se Městské divadlo Brno vrátilo k Les Misérables. Režisér zde nevystupuje jako revolucionář, ale jako architekt – věří konstrukci díla a jeho vnitřní logice. Podobně Manon Lescaut – návrat po třiceti letech – přinesla jinou, obrazovou a hudebně vrstevnatou polohu. Vrátit se do téže řeky znamená přijmout, že voda není stejná – a že ani my nejsme.
Do Městského divadla Brno jezdím od roku 1999. Stanislav Moša byl pro mě dlouho autoritou. V roce 2023 mi nabídl tykání. Zaskočilo mě to – a zároveň to dávalo smysl. Ne jako výsada, ale jako gesto dlouhodobého vztahu.
Několikrát jsem byl přítomen generálním zkouškám jeho inscenací. Nikdy jsem nebyl svědkem křiku nebo teatrální dominance. Když přijde tlak, přijde ve ztišení. Když přijde korekce, přijde přesně. A práce s dětskými představiteli? Tam je jeho cit až překvapivý. Děti mu důvěřují – a on ví proč.

Příští den

Když má někdo narozeniny, dostane přání. Když má narozeniny Stanislav Moša, dostane koncert – a koncert se změní ve veřejné poděkování. A když v tom večeru zazní „Příští den“, je to víc než muzikálové finále. Je to připomínka, že každá generace musí znovu rozhodnout, jaké divadlo chce – a kdo za něj ponese odpovědnost.
Standa Moša tuto odpovědnost nese už desítky let. Ne teatrálně. Ne s patosem. Ale systematicky. A možná právě proto ten večer působil tak lehce. Happy Birthday, Mister M!

📘 www.mdb.cz