Scéna.cz 

Hudební rozhledy 04/16

Raquel Andueza - španělská sopranistka, kterou svět obdivuje a ctí. Ona ctí, obdivuje a oživuje barokní a renesanční hudbu. Vnímá ji od malička: „Hrej z toho modrého sešitu“, žadonila u starší sestry, pianistky, když chtěla znova slyšet Bacha. Ve škole ji později ze všech hudebních ukázek zaujal právě Purcell, a když slyšela začátek Monteverdiho Orfea, chytla ji magická krása staré hudby naplno. Raquel Andueza je naplno oddaná svému oboru. Má vlastní nahrávací label Anima e Corpo, má svůj barokní soubor La Galanía. Koncertuje na všech významných festivalech, ve výčtu prestižních koncertních sálů má samozřejmě i Carnegie Hall, těší ji, že účinkovala na londýnských Proms, těší se do Prahy na Pražské jaro. Její podmanivý hlas nepatří jen hudbě klasické, Raquel Andueza má velkou popularitu široké veřejnosti, její zpěv zní vmnoha španělských filmech a televizních seriálech, její společenskou popularitu dokládá i vazba na kosmetickou značku Loewe...

Hned tři koncerty stihl v únoru ke své sedmdesátce řídit šéf - dirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. Ani jeden z nich sice nebyl běžným koncertem, ale to návštěvníkům vůbec nevadilo, zvláště, když všechny byly skvělé a jasně tak doložily, proč je „Maestro Bělohlávek“ tolik u orchestru a posluchačů oblíben. Prvními dvěma koncerty pokračovala edukativní řada Zkouška orchestru, kterou natáčí ČT a je jakousi obdobou slavných Bernsteinových programů s Newyorskou filharmonií či našich televizních ČF hraje a hovoří s Václavem Neumannem. Hlavní jubilejní program se ale odehrál až v sobotu třináctého v rámci mimořádného koncertu. Jeho první polovinu dirigoval Bělohlávkův žák Jakub Hrůša, druhou sám oslavenec. Mezi četnými sólisty byly i finská sopranistka Karita Mattila či Ruska Hibla Gerzmava, v závěru večera, který moderoval ředitel ČF David Mareček, pak zazpíval i stále svěží Richard Novák...

První večer Wagnerovy tetralogie se po několika letech vrátil ve třech reprízách na jeviště Semperovy opery. Světlo světa spatřila tato inscenace v listopadu 2001, a tak se po menších nebo větších přestávkách nyní dočkala 24. reprízy. Tenkráte jsem viděl představení Valkýry, které dirigoval Semjon Byčkov. Jako Wotan vystoupil Estonec Peteris Eglitis, Siegfriedem byl Robert Gambill a Hundinga ztvárnil Kurt Rydl. Brünnhildu zpívala vynikající Deborah Polaski a Sieglindu Evelyn Herlitzius. V následujícím roce měly premiéru další díly Ringu (Soumrak bohů byl kvůli katastrofálním povodním, které tehdy zatopily budovu divadla, hrán dokonce o několik měsíců později). Během následujících let se inscenace objevila ještě několikráte v různých obsazeních, což bylo pro srovnávání nanejvýše zajímavé. Teď, po víceleté pauze, mi celkové inscenační pojetí renomovaného Willyho Deckera již připadalo poněkud méně atraktivní...

Letos 2. dubna by mu bylo pětadevadesát. Ale i v letech 1921 až 2014 vykonal Josef Hrnčíř pro českou hudbu obdivuhodné množství záslužné práce, na kterou by jiní potřebovali dvakrát tolik času… Ti, kdo ho znali, vyzvedávají jeho příkladnou pracovitost. Ale snad nejcennější Hrnčířovou vlastností byla jeho neuvěřitelná osobní skromnost. Z obsáhlého životopisu ji lze jednoznačně vyčíst: nikdy se – patrně z politických příčin - nestal šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého (od 1993 Českého) rozhlasu. Dokonce ani v době jakéhosi „interregna“ v letech 1971–73 (než do šéfovské funkce po odchodu Aloise Klímy nastoupil Jaroslav Krombholc) mu nebylo vedoucí postavení nominálně přiznáno: zůstal po tu dobu v rozhlase „dirigentem, pověřeným vedením orchestru“, ačkoliv šéfovské povinnosti tehdy s příkladnou svědomitostí vykonával. Po celých osmatřicet let své rozhlasové kariéry tak ve mně budil vždycky dojem, že stojí nenápadně v pozadí...

Výběr z tištěné verze naleznete ZDE.